Jdeme cestou mládí a naplňování nové koncepce klubu
„Máme nějakou koncepci, kterou jsme nastavili a ke které bychom chtěli časem dospět. Jdeme ve změnách krůček po krůčku.“
Dominiku, dokázal bys definovat správní přístup trenéra?
Určitě záleží na kategorii. Co se týče menších dětí, u kterých figuruji já, je to dost o kamarádském přístupu. Výhoda je, že jsem mladý. Znám i hry, o kterých se v šatně baví, takže se můžu zapojit do konverzace i v takovýchto věcech. I kvůli takové blbosti se kluci můžou cítit, že k trenérovi mají zase o něco blíž. U malých dětí je důležité, aby cítily, že trenér s nimi žije, rozumí jim a je s nimi kamarád, ale na druhou strani v něm musí mít i vzor. Vyžaduji po nich a snažímse jim vštěpovat, aby se k sobě chovaly hezky, uměly se postavit jeden za druhého a uměly se v kolektivu postavit i samy za sebe. Chtěl bych, aby se cítily jako rodina, kde bojuje jeden za druhého. Obsahuje to i věci jako základní hygienu, pořádek v kabině a podobně. Vlastně je hodně tenká hranice mezi tím kamarádstvím a trenérstvím, protože si musíte udržet autoritu. Je těžké vystihnout moment, kdy děti začínají získávat sebevědomí a dělat bordel, to je potřeba zasáhnout. Určitě nebýt zlý, ale trošku si dupnout a nastolit pořádek. Ta hranice je opravdu tenká.
A co u starších dětí?
Kategorií od kategorie se to vždy o kousek změní. Podle mě by to do šesté, sedmé třídy mělo být kamarádštější a trenér by měl mít k dětem blízko. Postupně se zvyšuje nárok na morálku, disciplínu a podobně, takže se trenér musí rok od roku chovat autoritativněji. Ten základ, že trenér to prožívá s týmem a je součástí kolektivu, se nemění asi až do chlapů. Za takovým trenérem hráč půjde. O něco složitější je to s dětmi v pubertě, kdy je potřeba častěji a důraznějí usměrňovat. Celkově je to o citu.
Na začátku svého působení jste přinesl do klubu nově věci. Jaké?
Moje trénování se zakládá hodně na tom, že s menšími dětmi děláme plno her. V podstatě celý trénink je jenom o hrách a o soutěžích, čímž ale nechci říct, že bychs nimi netrénoval techniku. Naopak. Jde totiž spojit nácvik nové dovednosti v klidném tempu se soutěží, která nenarušujem nauku nové dovednosti, a udělat z toho jedno cvičení. Poté se také snažím, aby děti vůbec nestály v zástupu a byly pořád v pohybu. Každé dítě, jakmile chvíli stojí, začne mávat hokejkou nad hlavou a přestane dávat pozor, ostatní se k němu přidaji, a to je konec. To se rovnou můžete přidat taky(směje se). Na tom se snažím stavět. Věřím a doufám, že všechny děti chodí na zimák rády a baví je to. To je to nejzákladnější. Novinkou jsou tréninky v off-ice centru v pražském HTC, kde je umělý led a plocha na střelbu v botách. Můžeme se tam učit techniku s hokejkou jenom v teniskách a více v klidu. Máme více času, nejsme vázaní jenom na hodinu ledu. Kluky to zase posune dál a jednodušeji některé věci přenesou na led. Celkově těch aktivit děláme hodně, ale tohle jsou dvě nejzákladnější. Máme nějakou koncepci, kterou jsme nastavili a ke které bychom chtěli čase dospět. Jdeme ve změnách krůček po krůčku.
Jak má koncepce vypadat?
Chceme u hráčů rozvíjet dovednosti, dávat jim prostor k tomu, aby se nebáli hrát, neodhazovali od sebe puky a nebyli vázaní extra taktikou. To je u dětí v mládežnických kategoriích celkově strašně důležité. Jde o to, aby naučené dovednosti z tréninku přenesly i do zápasů. Nechceme trestat za chyby, aby se pak bály něco vyzkoušet. To je v mládežnických kategoriích dost často problém, protože se bojí, že něco zkazí a trenér jim vynadá. Když by se kluci nebáli udělat novou kličku, zjistili by, že jim to jde, zafungovalo to a mohli by to používat častěji. Na základě toho se stanou lepším hokejistou a bude je to víc bavit. Chceme tohle postupně nastavitt ve všech kategoriích, aby se kluci za dobu strávenou u nás v klubu tak herně rozvinuli, že pak budou moci přejít do dospělých kategorií připraveni herně i jako lidé.
Co rodičům přesně říkáte?
Nesoustředíme se na to, že bychom rodičům říkali o nějakém kouzlu, díky kterému uděláme z jejich ratolestí profesionální sportovce, hvězdy a boháče. Většinou říkáme, že chceme, aby jejich dětem hokej něco dal do života. Konkrétněji už jsme se bavili v předešlých otázkách. Jde o celkovou výchovu. Mluvíme spíš o lidské stránce věci. Ta podle mě docela vymizela, což je špatně. Děti se mají vést ke sportu, i když z nich třeba nebudou profesionální hráči. Pokud rodiče uvidí, že chceme pomoct k tomu, aby z děti vyrostly slušné, tvořivé a zdravě sebevědomé osobnosti, tak myslím, že za tím půjdou. Podle mě by to tak mělo být všude.
Cítím z vás dobře, že je pro vás lidská stránka důležitější než vlastně samotný hokej?
To cítíte správně. I když bude v týmu nějaké zlobidlo, budu se mu snažit ukázat, že jsme tady všichni tým a kamarádi. Chceme se cítit jako rodina a chránit jeden druhého. Lidská stránka je důležitější věc do života než samotný hokej. Jezdíme například i na teambuildingové akce. V létě jsme byli ve sportovním areálu, kde si kluci vyzkoušeli lukostřelbu, minigolf a lanové centrum. Připravili jsme i stezku odvahy.
Ne jenom, že jste dva kluby ve městě, ale sdílíte s Rytíři i zimák. Funguje vám to?
Nejsem tu tak dlouho, takže neznám úplně celou historii, jak to mezi kluby je a bylo. Nechtěl bych mluvit o něčem, o čem toho moc nevím. Byly časy, kdy to nebylo růžové, asi je logické, že na jednom zimáku mohou neshody vzniknout. Za mě musím říct, že s trenéry, kteří trénovali proti mně v Rytířích stejnou kategorii, jsme si vždycky vyhověli a spolupracovali jsme spolu. Když například odpadl nějaký turnaj, domluvili jsme se a hráli jsme nějaké zápasy, do kterých jsme kluky promíchali. Někdo dostal dres druhého týmu a říkali jsme jim, že všichni hrajeme za Kladno, abychom tím zamezili nějakým posměškům. Za mě funguje spolupráce dobře.
Jak funguje v praxi třeba plánování rozpisu ledu?
Nevím, jak to funguje přesně, ale přece jenom jsou Rytíři větší klub, takže v tomhle mají určitě privilegium a třeba lepší časy. V tomhle můžeme být jako menší klub v nevýhodě. Určitě se ale berou ohledy na určité kategorie, takže není možné, aby celé odpoledne měl jeden klub a první třída druhého šla na led v osm večer. To určitě ne, takže jsou tam kompromisy, aby se kategorie dostala na led v čase, kdy by měla.
Jak tedy vnímáte postavení PZka v Kladně?
Nejmenší děti ani nevnímají, že tu jsou dva kluby. Samozřejmě čím jsou starší, tím to vnímají více. Nejdůležitější je, abychom děti rychle zaujali, ony si svého prvního trenéra zamilovaly a měly v něm vzor. Na základě toho se vytvoří láska ke klubu. Dítě si pamatuje, kde byly jeho první krůčky, na které má hezké vzpomínky, kde má všechny kamarády a trenéra, kterého má rádo. Když se to takhle podchytí, nevidím jako nevýhodu, že jsme menší klub a nemáme dospělý tým. Pokud děti zaujmeme a budeme mít celistvý přístup, kluci budou rádi i v menším klubu.
Je výhodou, že hráči třeba v dorostu mohou pendlovat?
Ve starších kategoriích to funguje jinak. Když dítě vyrůstá v menším klubu a z osmé třídy vyhlíží, že by šlo do většího klubu, je potřeba správná komunikace s hráčem i s rodiči. To je jeden z našich cílů – chceme, aby bylo vidět, a abychom dávali najevo, že kluky chceme připravovat co možná nejdéle. Snažíme se jim ukazovat, že je necháme rozvíjet, dáme jim prostor pro kreativitu, aby viděli, že jsme ten správný klub, který jim dá podmínky a možnosti maximálně se hokejově rozvíjet. K tomu je dobré mít dorost a juniorku v nejvyšší soutěži, a proto je také naším cílem dostat juniory do vyšší soutěže, aby měli motivaci zůstat ještě déle. Dorost máme extraligový. Chceme, aby všichni cítili, že u nás v klubu chtějí sami být, protože mají maximální prostor pro rozvoj.
Prozraďte plány a přání do budoucna...
Rádi bychom byli známí jako klub, který hokejisty kvalitně rozvíjí a vychovává hokejově i lidsky, a hráči tu zůstávají do poslední možné chvíle a když už nemají kam dál postoupit, odejdou z klubu maximálně připravení vstříc profesionálnímu hokeji či jinému kariérnímu postupu. Osobně bych chtěl zkusit vychvat nějakou kategorii odmala a postupovat s ní, abych viděl, co jí zvládnu předat. Můj hlavní cíl je se jako trenér nadále vzdělávat a předávat to nejlepší, co můžu, aby se děti pode mnou mohly zlepšovat ve všech ohledech. Uvidíme, co to přinese za další příležitosti.
